Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny esperanta.
První učebnice esperanta, vydaná ve Varšavě roku 1887

Vznik

U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném, tehdy k Ruskému impériu náležejícím, dnes polském městě Białystoku, kde byl svědkem častých rozepří mezi jednotlivými etniky (Rusové, Poláci, Němci, Židé). Neboť za jednu z hlavních příčin těchto konfliktů považoval neexistenci společného jazyka, začal již jako školák pracovat na projektu nové vhodné řeči, která by tuto roli mohla plnit. Měla by být – na rozdíl od národních jazyků – neutrální a snadno naučitelná, tedy také přijatelná jako druhý jazyk pro všechny, jazyk vyučovaný společně s těmi národními a používaný v situacích vyžadujících dorozumění mezi národy.[3]

Zamenhof nejdříve uvažoval o oživení latiny, kterou se učil ve škole, ale usoudil, že je pro běžné dorozumívání zbytečně složitá. Když studoval angličtinu, povšiml si, že časování sloves podle osobyčísla není nutné a že gramatický systém jazyka může být mnohem jednodušší, než si předtím myslel. Stále však zůstávala překážka v učení se velkému množství slovíček nazpaměť. Jednou Zamenhofa zaujaly dva ruské nápisy: швейцарская [švejcarskaja] (vrátnice, odvozeno od швейцар [švejcar] – vrátný) a кондитерская [konditěrskaja] (cukrárna, odvozeno od кондитер [konditěr] – cukrář). Tato slova stejného zakončení mu vnukla myšlenku, že užívání pravidelných předpon a přípon by mohlo významně snížit množství slovních kořenů nutných k dorozumění. Aby byly kořeny co nejmezinárodnější, rozhodl se převzít slovní zásobu především z románskýchgermánských jazyků, tedy těch, jež byly tehdy ve školách na celém světě vyučovány nejčastěji.[4]

První Zamenhofův projekt, nazvaný Lingwe uniwersala, byl víceméně hotov již roku 1878, ale autorův otec, učitel jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou, proto zřejmě rukopis, který mu byl svěřen, zničil. V letech 18791885 Zamenhof studoval lékařstvíMoskvěVaršavě. Tou dobou začal opět pracovat na mezinárodním jazyce. První obnovené verzi vyučoval roku 1879 své přátele. Po několika letech již překládal poezii, aby jazyk co nejvíce zdokonalil. Roku 1885 autor napsal: „Šest let jsem pracoval na zdokonalování a zkoušení esperanta, ačkoli se mi již v roce 1878 zdálo, že je jazyk úplně hotov.“[5] Když byl připraven svůj koncept publikovat, carští cenzoři to odmítli povolit. Zamenhof byl velmi zklamán a volný čas trávil překládáním děl jako byl Starý zákon či některé kusy Shakespeara. Toto nucené zpoždění vedlo k dalšímu významnému vylepšení. Roku 1887 konečně vydal první učebnici «Международный языкъ» (Mezinárodní jazyk). Byl to v podstatě tentýž jazyk, jakým se mluví i dnes. Podle Zamenhofova pseudonymu, pod nímž knihu vydal, Doktoro Esperanto (esperanto – doufající), se řeč brzy začala označovat jako „Jazyk doktora Esperanto“ a později zkráceně jako „esperanto“.[4][6][7][8]

První pokusy o změny

Zamenhofovi přicházelo veliké množství nadšených dopisů, které často přinášely také návrhy nejrůznějších úprav jazyka. Všechny podněty zaznamenával a později je začal i uveřejňovat v časopise Esperantisto, vycházejícím v Norimberku. V témže periodiku nechal o úpravách také dvakrát hlasovat, většina čtenářů však se změnami nesouhlasila. Po těchto hlasováních na jistý čas ztichly hlasy volající po reformě a jazyk se začal rozšiřovat. Nejvíce odběratelů měl časopis v tehdejším Rusku. Velkou ranou pro něj tedy bylo, když carská cenzura jeho šíření zakázala kvůli článku Lva Nikolajeviče Tolstého. Časopis kvůli tomu musel být zrušen, ale zanedlouho byl vystřídán novým, nazvaným Lingvo Internacia. Nejprve byl redigován ve švédské Uppsale, později v Maďarsku a nakonec v Paříži, kde jeho vydávání zastavila až první světová válka.[9][10][11][12]

Rozvoj jazykové komunity

Nový mezinárodní jazyk začali brzy jeho uživatelé používat také k organizaci odborné a zájmové činnosti na mezinárodní úrovni. V prvních desetiletích probíhala komunikace v esperantu téměř výhradně písemnou formou, ale po nečekaně úspěšném prvním Světovém kongresu esperanta, uspořádaném roku 1905 ve francouzské Boulogne-sur-Mer, na kterém se ověřily možnosti používání této řeči v mluvené formě, začaly nabývat na intenzitě i osobní kontakty a setkávání mezi jejími mluvčími.

zvuk Nahrávka Zamenhofova projevu na 1. světovém kongresu esperanta ve francouzské Boulogne-sur-Mer (1905)

Již na světovém kongresu v Barceloně roku 1909 se uskutečnilo několik setkání přítomných katolíků, kteří se nakonec rozhodli uspořádat v nadcházejícím roce, 1910, zvláštní kongres katolických esperantistů. Během něj bylo založeno Mezinárodní sdružení katolických esperantistů (IKUE – Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista). Časopis Espero Katolika (Katolická naděje) však vycházel již od roku 1903 a se svými více než 100 lety je dnes nejdéle vycházejícím esperantským periodikem.[13]

V roce 1912 se Zamenhof při slavnostním projevu během osmého Světového kongresu esperanta v Krakově vzdal své oficiální role ve hnutí. Desátý sjezd se měl konat roku 1914 v Paříži, přihlásilo se na něj téměř 4000 lidí, ale začínající válka jej znemožnila a Zamenhof se mohl vrátit do své vlasti jen přes skandinávské státy.

Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje, díky čemuž se esperanto velmi rychle šířilo. První poválečný sjezd se konal roku 1920Haagu, 13. světový sjezd v roce 1921Praze. Roku 1927 bylo ve vídeňském Hofburgu otevřeno Mezinárodní esperantské muzeum, v roce 1929 připojené k Rakouské národní knihovně a dnes sídlící v samostatné budově.[14]

Rotterdam, 2008: Devadesátý třetí Světový kongres esperanta s 1845 účastníky

Po druhé světové válce

Snahy o prosazení esperanta jako univerzálního jazyka se setkávaly s pozitivní odezvou: Petice v jeho prospěch adresované Spojeným národům podepsalo přes 80 milionů lidí, v Československu například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny.[15]

Valné shromáždění UNESCO přijalo podobné rezoluce v Montevideu 10. prosince 1954 a v Sofii 8. listopadu 1985. Vzalo v nich na vědomí výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodní duchovní výměny i pro sblížení národů světa a vyzvalo členské státy, aby se chopily iniciativy při zavádění studijních programů o jazykovém problému a esperantu na svých školách a institucích vyššího vzdělávání.[16]

K esperantu se hlásila i rada předsedů Polské akademie věd. Jubilejního 72. Světového kongresu roku 1987 (výročí 100 let od uveřejnění jazyka) se ve Varšavě zúčastnilo téměř šest tisíc lidí z 60 národů.

Pokroků dosáhli také katoličtí esperantisté – roku 1990 byl vydán dokument Norme per la celebrazione della Messa in esperanto, kterým Svatý stolec povoluje vysluhovat mši svatou v této řeči bez zvláštního povolení. Esperanto se tak stalo jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve.[17][18][19]

Skutečnost, že mnohé z cílů esperantského hnutí dosud nedošly naplnění, je často přisuzována mimo jiné technologické i kulturní dominanci Velké BritánieSpojených států amerických, zvláště v době po druhé světové válce, díky níž se v dnešní době jako dorozumívací jazyk většiny mezinárodních aktivit používá angličtina.[20]

Historie esperanta v českých zemích

František Vladimír Lorenc, autor první české učebnice esperanta
Podrobnější informace naleznete v článku Esperantské hnutí v Česku.

První českou učebnici, nazvanou „Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta“, vydal již v roce 1890, tři roky po zveřejnění řeči Zamenhofem, František Vladimír Lorenc.[21] První esperantský klub byl založen roku 1901Brně.[22] Mezi zakladatele patřili například dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen roku 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann.[23] Roku 1902 byly v Praze dva svazy – Bohema Unio Esperantista, jenž přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista, určený pro jednotlivce. Oba měly svůj časopis.[24]

Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily pod jménem Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista, roku 1936 bylo sdružení přejmenováno na Esperanto-Asocio en ČSR. V té době pravidelně vycházel časopis La Progreso, později také Ligilo. Roku 1940 byl svaz zlikvidován Gestapem a po druhé světové válce, hned v roce 1945, opět obnoven. Spolek tehdy vydával časopisy Esperantista a na Slovensku Esperantisto Slovaka.

Po mnoho let byly pořádány pravidelné letní školy esperanta v Doksech a semináře v Dudincích, Herborticích, Karlových Varech, Opátce u Košic, Rožnově pod Radhoštěm, v PopraduSvitu. Před druhou světovou válkou, v letech 19311938, byly vedeny z Brna tři rozhlasové kurzy esperanta. Kromě kurzů a přednášek byly odtud vysílány také umělecky hodnotné činoherní, operní, operetní a kabaretní pořady, ve kterých účinkovali mimo jiné Karel Höger, František Kožík, Zdenka Švabíková či Vladimír Leraus. Po válce vysílala v esperantu stanice Praha třikrát denně, pořady v tomto jazyce nechyběly ani v relacích z OstravyBratislavy.

Slibný rozvoj byl přerušen v roce 1952, kdy bylo esperantskému svazu i všem esperantským odbočkám závodních klubů „doporučeno“, aby se rozpustily, protože „od dob, kdy soudruh Lenin zdůraznil význam esperanta pro dělnickou třídu, uplynulo velmi mnoho času“„mezi tím… statisíce dělníků… učí se mateřštině průkopníků socialismu – ruštině“.[25][26] Esperantské časopisy musely přestat vycházet, kluby mohly existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu, jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavuPraze. Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně.

V březnu 1969 byl v Brně založen Český esperantský svaz (ČES – Ĉeĥa Esperanto-Asocio). Roku 2005 se z něj po svém znovuobnovení vydělila sekce mládeže jako Česká esperantská mládež (ĈEJ – Ĉeĥa Esperanto-Junularo).[27][28]